Pamětihodnosti

-výňatek z mé seminárky-

Pár všeobecných informací o japonských pamětihodnostech:

Svatyně

Japonské šintoistické svatyně vznikaly za účelem uctívání bohů kami. Byly stavěny na posvátných místech, kde bohové kami sídlí. Zprvu byla tato místa, obvykle zvláštní svou krásou či výjimečností, ohraničena provazem z rýžové slámy. Později začaly vznikat komplexy, skládající se většinou z vnitřní a vnější svatyně a vstupní brány, zvané torii.

Na těchto místech se lidé modlili a uctívali kami, kterému byla svatyně zasvěcena.

Zvykem je svatyně po několika letech zbourat a postavit znovu. Důvodem je zachování krásy a čistoty, na kterou je v šintoismu kladen velký důraz. Před vstupem do svatyně je proto nutné vykonat rituální očistu - umytí rukou a vypláchnutí úst. Při větším duševním znečištění se vykonává např. několikadenní půst.

Chrámy

Japonské buddhistické chrámy začaly vznikat přibližně v 8. století, kdy se zde toto náboženství rozšířilo. Mnohdy byly stavěny v blízkosti šintoistických svatyní. To je důkazem propojení obou náboženství. Šintoističtí bohové kami byli dokonce prohlašování za vtělení buddhů.

Významnou funkcí chrámů je pořádání komplikovaných pohřebních obřadů. Tradiční obřady jsou obvykle velice nákladné. Po modernizaci Japonska po 2. světové válce již však nejsou tak běžné.

Chrámový komplex se skládá z několika budov. Nejpodstatnější je hlavní síň zvaná hondó, ve které bývají uchovávány posvátné předměty. Významná je též posluchárna, sloužící ke schůzkám a přednáškám. Dalšími budovami komplexu bývají tří- nebo pětipatrové pagody, vstupní brány, zvonice a mnišské čtvrti.

Před vstupem do samotného chrámu je zvykem zout si boty a uložit je do botníku.

Zahrady

Důležitou a neodmyslitelnou součástí japonské architektury jsou zahrady. V souladu s budovami tvoří sjednocený celek. Pro Japonce byla příroda vždy velice důležitá, proto najdeme zahrady kolem každé svatyně, chrámu či šlechtického sídla.

Umění vytváření zahrad přišlo do Japonska v 6. století z Číny, vlivem korejských zahradníků. Japonci si však toto umění brzy přizpůsobili a vytvořili originální zahrady, založené na jednoduchosti, přirozenosti a harmonii.

Jejich charakteristickým znakem a hlavní odlišností od souměrných evropských zahrad je asymetrie. Japonské zahrady se skládají především z nepravidelných skupin stromů, keřů, mechů a kamenů. Pro starší zahrady je typický potůček nebo jezírko s kamenným můstkem. Nejčastěji se v zahradách vyskytují jehličnaté stromy jako je pinie nebo cypřiš. Z listnatých se používá hlavně dub, bambus a javor.

Významnou součástí některých zahrad jsou kamenné lucerny, sloužící k večernímu osvětlování zahrady a čajovny, kde se konaly čajové obřady, při nichž se debatovalo o různých filozofických tématech.

V Japonsku existuje několik seznamů „Tří nej“, jeden takový existuje i pro zahrady. Mezi „Tři nejslavnější zahrady Japonska“ patří Kairaku-en, Kenroku-en a Koraku-en.